HRABANA

Nejradši mám sobotní rána! Jsou zahalená do svěží vůně máty, čistoty a klidu.

Jenže dneska je středa a další sobota je až příliš vzdálená. Když na to myslím, je mi z toho smutno.

Včera tady byla ona. Hnědé dlouhé vlasy, vídám ji čtyřikrát týdně, pátky prý pracuje z domova. Když slyším její zvučný vysoký hlas a smích, vím, že se ten den uvidíme. A vůbec se netěším.  

Když přijde, spustí lavinu slov, mluví do éteru a ani se nestará, jestli tím někoho ruší. Raději bych, aby si udržovala odstup, protože si v její blízkosti nepřipadám bezpečně. Pravda je taková, že od její poslední návštěvy hůř vidím.

Každé její slovo je ostré jako břitva. Když řekne všechno, co měla na srdci, upřeně se na mě podívá. Ale mám pocit, že kouká skrze mě. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že možná ani neví, že existuju. Někdy našpulí rty a usměje se na mě, rozhodně ne shovívavě, teda, aspoň mi to tak připadá. A jindy ani to ne a je hned pryč.

Často si říkám, že by bylo lepší mít trochu její bezohlednosti. Jenže se nikdy nezmůžu ani na slovo.

Lidi na mě kolikrát začnou mluvit, jako bychom byli staří známí. Chrlí na mě svoje starosti, svěřují se s tím, jak jsou rozhořčení a smutní, navzdory tomu, že se vidíme poprvé.

Černé husté obočí a orlí nos, pamatuju si spíš detaily než celek, rozhodně cizí tvář. Ale i mně občas přijde, jako bychom se znali už dlouho. Někteří lidé jsou si tak podobní!

Blond mikádo, malinové rty, sdílí se mnou své myšlenky každou středu před meetingem. Chodí sem tam a celá se třese. Naše setkání jsou důvěrná, má ostré lokty, ale z toho co říká, vím, že je křehká.

“Asi prasknu vzteky!” Zakřičí na mě z ničeho nic. Jako vždycky mlčím.

I já si ale občas připadám, že prasknu. Ještě jednou na mě někdo zaječí a já se rozletím na tisíc kousků.