HRABANA

Žádná z nich nepromluvila, jako by jim kouzlo nechalo zmizet jazyky. Do místnosti začal otevřeným oknem proudit chladný vítr a svíčka na stole zhasla. Z knotu stoupal jen jemný šedý kouř.

“Brr,” otřásla se Julie, urovnala si rozfoukané vlasy za uši a přitom dodala, aby prolomila ticho: “To skoro vypadá, jako by to zafungovalo.”

Knížku v atraktivním obalu s docela obyčejným názvem: Jak být oblíbená, objevily tři kamarádky Darja, Julie a Luisa v jednom knihkupectví. Darja navrhla, že se můžou sejít hned druhý den po škole u ní doma, měla totiž jako jediná pokoj sama pro sebe a v něm obří chlupatý koberec, na kterém člověka napadaly ty nejlepší nápady a občas taky ty největší šílenosti.

Byl začátek školního roku, ideální příležitost pro to vypracovat akční plán, jak letos nezapadnout do davu nezajímavých spolužáků.

Žádná z nich vlastně nečekala od příručky převratné rady, Darja navíc ani netoužila po tom, být oblíbená, chtěla ale podpořit své kamarádky, a proto odhodlaně prohlásila: “Nějak se začít musí.”  

Když se odpoledne sešly, zjistily, že nejde o knihu plnou nicneříkajících obecných pouček, ale konkrétních receptů a návodů na to, jak si oblíbenost přičarovat.

“A co kdybysme to zkusily, jen tak ze srandy?”

Navrhla překvapivě nejbázlivější z nich, Luisa, a vybrala náhodně jednu stránku.

Jenže pak se začaly dít ty divné věci. A další a další.

Z chodby se ozvaly zvuky praskající dřevěné podlahy, i když Darja věděla, že s nimi v domě kromě jejího kocoura Felixe nikdo další není. Okenice třískla a stůl se rozkodrcal jako při zemětřesení. Zarámovaný plakát na zdi se začal měnit v olejomalbu, obraz se sám maloval, vrstvu po vrstvě, až místnost prostoupila vůně terpentýnu.

Když byl obraz dokončený, uviděly na něm dívky svůj portrét. Vypadaly jako nějaké šlechtičny vyobrazené v zámecké galerii. Darje seděl u nohou pes, Luisa držela v dlaních hrdličku a Julie … měla všude myši. Jedna jí dokonce visela za uchem.

“C-c-co to je za příšernej obraz?!” Ptala se roztřeseným hlasem Julie a koukala nevěřícně na svůj portrét.

Luisa s Darjou se nejdřív podívaly na Julii a pak své oči upřely na obraz visící na zdi.

“Fuj! Já nesnášim myši!” Vykřikla Luisa s odporem, jakmile se uviděla na obrazu. Srdce jí starchy bušilo, jako by byly myšky skutečné a měly z obrazu přeskočit rovnou na její hlavu. 

Darja mlčky vyhodnocovala celou situaci. Byla velmi zvídavá a měla dojem, že tohle bude záhada takového rozměru, že na ni nadosmrti nezapomene. Chtěla zachovat klid a myslet jasně. Přistoupila k obrazu a začala ho zkoumat s výrazem profesionálního detektiva. Její tep byl i přes nadpřirozené události klidný jako hladina moře.

Pár vteřin na to, se ale stalo něco, co sama nečekala: “On mrkl! Ten pes na tom obraze…,” ale ani to nedořekla a někdo zaklepal na dveře. Znělo to tiše a naléhavě.

Dřevěné dveře se ale neotevřely.

Darja, měla naštěstí plán na jakoukoliv situaci, řekla proto rázným ztišeným hlasem svým kamarádkám: 

“Schovejte se, ale ne pod stůl!”

Na stole ležel ubrus s dlouhými okraji, které přes něj přečnívali a splývali až na zem. Dalo by se pod něj schovat, ale Darja uvažovala nad tím, že přesně tam by se každý podíval jako první.

Luisa chvíli váhala, měla pocit, jako by jí zdřevěněly nohy, a tak ji Julie chytila za ruku a po špičkách docupitaly až k hromadě krabic, které tam zbyly po stěhování. Každá si našla jednu větší, opatrně si do nich přidřeply a zavřely za sebou víko, aby nebyly vidět, ale aby zároveň viděly malou škvírou do místnosti.

Darja popadla do obou rukou těžkou kermamickou vázu, zvedla ji s napřaženýma rukama nad hlavu a stoupla si za dveře.

“Vstupte”, odpověděla, když se ozvalo další zaklepání.

Dveře se otevřely sotva na dva prsty a zase se zavřely. Keramická váza Darje pomalu vyklouzávala z rukou: 

“Vstupte!” Křikla hlasitěji.

Pak uslyšela slaboučký pištivý zvuk u svých nohou.

“Ehm, dovolte, abych se představil, jmenuji se Lorenzo Topo,” vyšlo z úst drobného hlodavce, zatímco Darja slyšela jen myší pískání.

Pan Topo stál na zadních pacičkách a v tlapičce držel hůlku, která chvilkami klepala o podlahu.

Darja měla co dělat, aby myšku nezabila obří vázou. Neměla z myšáka strach, ale už vázu nemohla v rukou déle udržet. Jakmile si pan Topo uvědomil, že je v ohrožení, písknul na prsty a v okamžiku mu na ramena vyskákalo dalších deset myšáků, kteří jako profesionální akrobati balancovali jeden na druhém a podpírali keramickou vázu nad svými hlavami.

Společnými silami se jim podařilo vázu položit zpátky na skříňku.

Pak si pan Topo utřel opocené čelo kapesníčkem a s úlevou pokračoval:

“Přicestoval jsem z regionu Emilia-Romagna v Itálii, kde se vyrábí král sýrů Parmigiano Reggiano, tedy parmazán,” při posledním slovu dvakrát tleskl a dveře se otevřely o něco víc než předtím.

Do místnosti se vkutálel tvrdý žlutý sýr, který z obou stran podpíraly myšky. Když se dokutálel až k Darje, myšky uskočily stranou a nechaly sýr s bouchnutím padnout k zemi.

Pan Topo vyskočil na sýr, který mu posloužil jako kulaté podium: “Zatím to vypadá, jako bych byl distributor italských delikates” pronesl a labužnicky nasál vůni sýru, až se mu rozkmitaly vousky na nose.

“Ale ve skutečnosti jsem za vámi přišel jako zástupce myší a drobných hlodavců, abych vás uctil, jako naši kmotru,” vysvětlil v domnění, že bude pochopen. Darja ale celou dobu slyšela jen myší pískání.

Myšák s černým čumáčkem, který dokutálel do místnosti sýr, mezitím přeběhl místnost a vyběhl po zdi až k obrazu. Držel se pozlaceného rámu a vypískl přes celou místnost:

“Pane Topo! Podívejte na ten obraz! Mluvíte s kmotrou všech psů, ta je nám k ničemu!”

Pak čumáčkem ukázal na Juliin portrét: “Kmotra všech myší je tahle.”

Pan Topo šokovaně otevřel tlamičku a ztuhl, teď se cítil v ohrožení mnohem víc, než když nad ním visela ve vzduchu keramická váza.

Darja se pomalu natahovala po koštěti, které stálo opřené v rohu místnosti a pan Topo tušil, že má jen několik vteřin na úprk, než ho Darja vymete z domu ven.

Jeho ztuhlé tělíčko starchy ho ale vůbec neposlouchalo.

V tu chvíli vystrčila Julie hlavu z papírové krabice a konečně vyslovila nahlas zcela zásadní otázku:

“Jak je možný, že ty myši mluví?”

Pak z krabice vykoukla i Luisa, aby se mohla pořádně rozhlédnout po místnosti. Na zemi se krčilo několik myší.

Pozorovala, jak dvě z nich uprkly a schovaly se za nejbližší skříň. Stejně jako Darja, i Luisa ale slyšela jen slabý pískot vycházející z jejich myších tlamiček.

“Mně teda nepřijde, že by mluvily…” podotkla Luisa.

“Já říkám, že mluví a že i rozumí,” odpověděla Julie a rozhodla se to demonstrovat svým kamarádkám:

“Všechny myši ke mně!”

Ani to nedořekla a všechny myšky v místnosti se k ní seběhly a naskákaly jí na ruce. Až na čtyři, které k ní chtěli dokutálet sýr, jenže ten se jim z podlahy obtížně zvedal. Pan Topo měl nejmajestátnější cupitání a nejvybranější chování, předtím, než Julii vyběhl po ruce, se poklonil.

“Říkají, že jsem kmotra všech myší,” řekla fascinovaně.

Darja s koštětem v ruce zůstala stát s otevřenou pusou a Luisa, která se celou dobu držela v blízkosti Julie, ztuhla stejně jako pan Topo před chvílí. Myšky byly na první pohled roztomilé, ale každou minutu přibývaly a to v ní znovu vyvolalo nepříjemný pocit.

Julie byla za chvíli jako omámená, opakovala pořád dokola, že je kmotra všech myší, jak je oblíbená a vůbec jí nevadilo, že jí myši skáčou po hlavě a že trousí bobky, kde chtějí.

Luisa s kamarádkou zkoušela zatřást, ale vůbec to nepomohlo, Julie byla ztracená v myším světě. S nepřítomným výrazem si s myšmi začala fotit selfíčka. Obě její kamarádky doufaly, že je nesdílí hned na svém profilu na sociální síti, protože jestli by byl něco zabiják popularity, tak post s vlasy plnými myších bobků. Když jí chtěly telefon vytrhnout z ruky, nechtěla jim ho dát. Křečovitě ho svírala, jako by to bylo to jediné, na čem jí záleží.

“To nemá cenu, je silnější než my dvě dohromady,” prohlásila s obavami Darja, “zlámala by nám ruce,” a preventivně Julii několikrát luskla kolem obličeje svými prsty v domnění, že by jí právě tohle mohlo probrat.

Luisa by na rozdíl od ní při pohledu na všechny ty myši nejraději skočila zpátky do krabice, ale to by bylo příliš dětinské, a tak si místo toho začala nervozitou okusovat nehty.

“Luiso, tohle je malér,” postěžovala si Darja bezradně, “Julie je mimo a naši přijdou za hodinu domů a co na to asi tak řeknou?”

Jenže ani Luisa už ji nevnímala. Vábil ji hlas holuba, který na okno klepal zobákem a povídal: “Pojď ven, Luiso, je nám ctí se s tebou setkat,” zatímco Darja slyšela jen jedno otravné vrkú za druhým.

Pak přiletěl další holub a další a další, až jich za oknem poletovalo celé hejno. Tomu už Luisa těžko odolávala a nakonec odešla na zahradu. Venku běhala s rozpaženýma rukama a křičela na holuby sedící na jejích pažích:

“Je skvělé být oblíbená, děkuji vám za vaši přízeň!” 

Nejhorší na tom bylo, že to všechno streamovala na svém profilu.

Hodiny oznámily půl páté. Darje docházel čas, měla přesně půl hodiny do příchodu svých rodičů z práce.

Bohužel ji zatím nenapadlo, jak z téhle šlamastyky ven, ale množství myší už jí začalo připadat nesnesitelné. Vzala do ruky koště a snažila se je vymést ven z pokoje. 

Koukla po Julii, jestli jí vymetání jejích myších přátel nebude vadit, ale pro tu byly důležité jen ty myšky, které měla na sobě, které byly vidět na fotce pořízené přední kamerou jejího telefonu. Nic jiného jí nezajímalo.

Když Darja strčila koště pod stůl s dlouhým ubrusem, zavadila o nějaký předmět. Sehnula se, aby ho vyndala a když hranatý předmět uchopila, došlo jí, že to je knížka s kouzly, kterou si půjčily z knihovny.

“To je ono!” vykřikla a okamžitě intuitivně listovala na poslední stránku.

“Uff, je tady, návod na zrušení kouzla,” pronesla úlevně, i když ji kamarádky pro svou nově nabytou slávu nevnímaly.

Text pro zrušení kouzla byl bohužel mnohokrát delší než kouzlo samotné. A sotva zabodla prst k prvnímu odstavci, začaly stránku zběsile okusovat myšky, které jí seskočily z hlavy rovnou do knihy.

“Kdybyste se tak radši chtěly zakousnout do toho obrazu!”  Vykřikla a mávala knížkou nad hlavou, aby myšky setřásla.

Zatímco je skopávala ze svých nohou a pokoušela se z knížky zjistit, jak z celé téhle situace ven, usylšela z kuchyně naštvané “mňaaaaaaaaau”.

Její kocour Felix proběhl celým domem, shodil nádobí z kuchyňské linky a vyběhl zadními dveřmi na zahradu.

Měl k tomu dobrý důvod, sousedův pes přeskočil plot a vběhl do domu předními dveřmi, které za sebou nechala otevřené Luisa. Tam s úlevou zjistil, že nemusí šplhat na strom, protože maďarského ohaře zaujal v domě někdo jiný.

“Kdyby byl Felix opravdový kocour, už dávno by mě těch myší zbavil,” pomyslela si sklíčeně Darja. Odložila knihu, aby mohla vyhodit poslední myšky z pokoje a rychle zamkla.

Ohař měl stopu a Darji pokoj vyčenichal raz dva. Posadil se k zamčeným dveřím a spustil zvučné a tesklivé “aúúúúúúú”, kterým svolával další psy, aby se přidali v opěvování jejich psí kmotry.

Psí vytí za dveřmi bylo Darje nepříjemné, ale nepříjemnější bylo, že se tady rodiče měli objevit už za chvíli.

Naštěstí se dostala téměř na konec stránky a našla způsob, kterým tenhle chaos zruší dřív, než z toho dostanou infarkt.

V knize stálo: // To se klidně může stát, že budeš chtít kouzlo odvolat, tohle kouzlo zrušíš tak, že musíš třikrát zatleskat. //

Když třikrát tleskla, obraz na zdi se změnil zpátky na plakát její oblíbené kapely, po myších nebyly ani stopy, holubi odletěli a vytí za dveřmi ustalo.

Místo toho se ozval holčičí vřískot ze zahrady, odkud navztekaná Luisa ječela na svůj telefon: “Panebože, kolik lidí tohle vidělo?”  

I Julie už byla zase sama sebou, spěšně zkontrolovala svůj profil na sociální síti, vyskočila na nohy a křičela na Luisu z okna: 

“Ze mě je GIF, co je horší?!”

Pak se obě rozplakaly nad tím, jak jsou teď bohužel na internetu populární.

“Takhle jsem si to teda fakt nepředstavovala ” povzdychla si Julie a kopla do žlutého kulatého parmazánu.

Odkud se tolik parmazánu vzalo, rodičům raději nikdo neprozradil, ale jisté je, že po společné večeři měli všichni dobrý pocit v břiše a všechny problémy se zdály o trochu menší. A ani k tomu nebyla zapotřebí žádná kouzla.