HRABANA

Sofie utrápeně odloží telefon na parapet vedle květináče. Podívá se na kvetoucí muškáty a otrhá z květiny uschlé lístky, které zmačká v dlani.

Shlíží z balkonu na děti, které odkládají batohy na lavičku, aby si mohly hrát, a závidí jim jejich zdánlivou bezstarostnost. Oči jí těkají po sídlišti, hledají Roberta. V tenhle čas vždycky přijížděl z práce, parkoval své auto před domem, a když z něj vystoupil, zamával na ni a odměnil ji svým dokonalým úsměvem.

Tep se jí na chvíli zvýší, jako by to nebyla vzpomínka, ale skutečnost. Dole na parkovišti se mihne postava, je to samozřejmě někdo cizí, Robert je už dávno jinde.

Sežmoulanou kuličku z okvětních lístků odloží do popelníku vedle nedokouřené cigarety, pak si vezme zpátky do ruky telefon a s povzdechem se vrátí se do kuchyně. 

“To dáš,” povzbudí sebe samu. 

Už několik dní se chce zbavit všech fotek s ním a udělat za jejich vztahem další tlustou čáru. Klikne na ikonu fotogalerie. Podle očekávání se na ni z telefonu vyhrne nekonečné množství momentů z období, kdy s ním ještě chodila. Některé fotky byly zinscenované pro její profil na sociálních sítích, ale jinak je to spoustu momentek z jejich obyčejného života. 

Kdyby byly papírové, byl by jimi tenhle byt přecpaný k prasknutí. Jenže nejsou. Jsou nacpané v maličké krabičce, ale je je jich tam tolik, že by klidně ochromily i slona, natož pak jedno lidské srdce. Kéž by byly papírové. Kéž by je mohla hodit do ohně a spálit! 

Jenže, opravdu je chce smazat? Není příliš brzy? 

Potřebovala by, aby jí někdo řekl, co má udělat. Po několikáté se podívá na telefon a prohlédne si seznam kontaktů. Někdo, Robert. Stačilo by jedno stisknutí a známý hlas ji urazí, znejistí, rozbrečí, poradí…pohladí. Na chvíli se to zdá jako lepší volba, než prázdná bublina, která se rozpíná po celém bytě a kterou zaplňují její vzpomínky na společně strávené chvíle.

 ***

Robert zavřel víko od krabice a přenesl ji spolu s taškou do předsíně. Víc toho u Sofie neměl. Nečekal, že to vydrží, “nemá smysl se zabydlovat, nikdy,” pověděl jednou svému kamarádovi u piva. Nedokázal si vzpomenout, proč tentokrát udělal výjimku. 

Oblékl si elegantní tmavě modrý kabát a otevřel dveře na chodbu. Naposledy zkontroloval, jestli v bytě něco nezapomněl. Přejel očima po jejich společné fotce na lednici. Tu tam nechal schválně, aby věděla, o co přišla. Klíče od bytu nechal Sofii na botníku, pak se otočil a prudce za sebou a za všemi vzpomínkami zabouchl dveře. 

***

Na vteřinu ji napadne, že bude muset něco rozbít, aby rozbila ticho, které v kuchyni nastalo. 

Zapne si foťák a vyfotí si selfíčko. Pak si na fotce zmenší pas a zvětší oči. Je to pro ni tak přirozené jako mělký nádech, kterým běžně plní svoje plíce. Zkontroluje svou tvář na obrázku, musí se rozhodnout. Skoro nedýchá. Musí se nadechnout.

Pro dnešek odcvičeno, napíše k fotce a sdílí ji na svém profilu.

Opře se o kuchyňskou linku. Když sdílí překroucený výřez reality mezi sledující na svém profilu, ještě na moment zadrží dech. Nelže ráda. A je to ještě vůbec lhaní, když to dělají všichni? Jakmile se fotka zobrazí vedle ostatních, nervozita ustoupí a zaplaví ji pocit klidu. 

Na svém profilu tvoří příběh, ve kterém je hlavní postavou. Pomalu začíná věřit tomu, že dneska cvičila. Je lepší tomu věřit.

Otevře lednici, ze které si vezme hrneček s připravenou svačinou. Ovesné vločky, jogurt, hrst oříšků. Zaboří do hrnečku lžičku, nabere hmotu, kterou pak bez rozmyslu vyhodí do odpadkového koše. Místo toho z šuplíku vytáhne obří čokoládu a odlomí si z ní rovnou tři řady. 

Telefon se rozvibruje a na jejím profilu se objeví první pochvalné komentáře a reakce u nového příspěvku. Po těle se jí rozlije pocit štěstí. 

I Robert její fotku okomentuje. Sofie se vyděsí, když vidí upozornění s jeho jménem na svém profilu. Ale vedle děsu cítí ještě něco. Zvědavost? Nadšení? Strach? Když se vyděsí, jako by zároveň pookřála a smysly se jí zbystřily.

Automaticky se podívá na jejich společnou fotku, kterou má ještě připevněnou na lednici.

“Kráska, doufám, že jsi to neflákala, tvoje stehna ti to neprominou,” stojí tam. A za tím srdíčko.

“Chcípni,” zařve se slzami na krajíčku a mrskne telefonem po fotce na lednici. Jenže rýha po telefonu se objeví místo jeho hlavy přesně uprostřed jejího hrudníku.