HRABANA

“K takzvané ztracené generaci spisovatelů patří i Francis Scott Fitzgerald a Ernest Hemingway,” pokračovala učitelka ve výkladu.

Po třídě to šustilo papírem, jak si žáci mezi sebou posílali nakopírované listy s informacemi o životě autorů a jejich dílu. Mírně spocená ruka podávala jeden list druhé, hebké ruce. 

Ta hebká ruka patřila Hedvice. Ve své druhé ruce teď držela lepidlo na papír. Poděkovala Ondrovi, který seděl vedle ní, za výstřižek, který si vlepovala do svého sešitu. Přejela stránku v sešitě dlaní a rychle si text prohlédla. 

Za pár chvil ale začala Hedvika začerňovat okraj sešitu malými hvězdičkami. Prvních patnáct minut hodiny se opravdu snažila poslouchat výklad, ale nakonec se nešťastně podívala na hodinky a řekla Ondrovi: 

“Úplně cítim, jak tady přicházim o mládí,”

odfrka si teatrálně ofinu z čela, přičemž se jí hlava snesla na hřbet ruky opřený o lavici. Udělalo to takové ne příliš tiché “žuch”, na které by jiní učitelé reagovali nějakou stokrát omletou větou typu “neválej se mi tady, nejsi v hospodě.” 

Učitelka češtiny se ale nenechala vyvést z míry a vykládala učební látku nerušeně dál. Ondra se pobaveně usmál a kývl přitom hlavou na znamení souhlasu. 

Aniž se jí chtělo, vstala ze židle a pokynula směrem k učitelce na znamení, že si potřebuje odskočit. Její kroky doprovázel lepkavý zvuk lina. Někteří spolužáci si ani nevšimli, že se už dávno přešlo k jinému tématu, natož aby věnovali pozornost odchodu Hedviky na záchod. Hráli hry na mobilu, četli si, a protože byl další hodinu test z angličtiny, někteří si opakovali slovíčka.

Na chodbě naskočila Hedvice husí kůže na rukou z chladného vzduchu. Nikam nepospíchala. Pousmála se nad tím, když si vzpomněla, jak na nižším gymplu ještě brala schody po dvou po každé, když někam šla. Teď, když už chodila do posledního ročníku, se na každém schodu na chvíli klidně zastavila. Až když uslyšela řinčení svazku klíčů, který se spolu s šoupavým zvukem pantoflí plížil po schodech dolů směrem k ní, mírně přidala do kroku. 

“Dobrý den,” pozdravila. 

“Dobrý den,” odpověděla učitelka, která se zastavila o několik schodů výš nad Hedvikou, předklonila hlavu a sjela ji pohledem z poza hranatých brýlí. Když zjistila, že není její třídní učitelka, nechala si připomínky pro jiného studenta a nakonec pokračovala svou šoupavou chůzí dál kolem Hedviky. 

Jakmile vešla Hedvika na holčičí záchody, těžké dveře za ní zaklaply, až to na chodbě zadunělo. 

Prošla dál, kde si vybrala tu nejvzdálenější kabinku. Vešla dovnitř a zkoumavě si prohlížela dveře. Vyjadřování učitelů a strohost textů v učebnicích byly vůči přisprostlým básničkám na záchodech v nepřehlédnutelném kontrastu. Takové dveře jsou vlastně spíš oknem, oknem do žákovy duše, pomyslela si.

Zrovna když se snažila zapamatovat si jednu básničku, ucítila cigaretový kouř.  Hned na to se o několik metrů dál ozval zvuk trhající se látky. 

Požární hlásič zůstal potichu a Hedvika taky. Otevřela proto zvědavě dveře kabinky. 

Několik metrů od ní stál robustní chlap, který se na ni díval přes zrcadlo nad umyvadlem. Stál k ní zády, látku se snažil obvázat kolem dlaně a pak, jakoby nic, pronesl: 

“To je dobrý, malý škrábnutí,” pokynul svou rukou do zrcadla. 

Zadívala se na světle modrou látku, která pomalu nasakovala krví. Z pusy mu trčela cigareta a jemný popílek z ní se snášel na vykachličkovanou podlahu.

Úplně normální reakce by byla začít křičet a zdrhat. Ale Hedvika nebyla normální holka. Sjela muže pohledem, a když vyhodnotila, že u sebe nemá žádnou zbraň, pomalým krokem prošla kolem něj až k umyvadlům. 

Otočila kohoutkem a z dávkovače na mýdlo jí do ruky vytekla dezinfekce.

“Vypadáš úplně jako ten chlápek, o kterym se teď učíme,” pronesla podezíravým tónem. Upřela pohled na muže, klidně si opláchla ruce a zmáčkla druhý dávkovač na mýdlo.

On mezitím vyhodil zbytek látky do koše, nadzvedl obočí a tvářil se pobaveně.

“Domníváš se správně, omlouvám se, že jsem se ještě nepředstavil, jsem Ernest Hemingway,” řekl a mírně k ní napřáhl ruku, až pak mu došlo, že ji má zraněnou.

Hedvika nevěřila svým uším. Rozhlédla se po místnosti, aby si ověřila, že tam s nimi nikdo není. Utřela si ruce do kalhot a opatrně podala Ernestovi ruku. Potom stála a mlčela, jako by hledala ta správná slova.

“Tak Hemingway, zajímavý. Právě mi definitivně hráblo,” pomyslela si, ale nechtěně vyslovila svou myšlenku nahlas.

“Teď bych měla dojít pro učitelku a říct jí, že na holčičích záchodech je chlap,” dodala rovnou a chtěla tím dát najevo, že to poslední, co chce teď dělat, je řešit další problém.

“A jak se jmenuješ ty?” Ignoroval její obavy Ernest, který se mezitím vzdálil k pootevřenému oknu.

“Já jsem Gertruda Steinová,” prohlásila pohotově Hedvika. 

Při zmínce Gertrudina jména ucítil Ernest v hrudi hřejivost i bolest zároveň. A i když se Hedvika nechtěla bolavého přátelství dvou spisovatelů dotknout úmyslně, atmosféra v místnosti se změnila. 

V tom se otevřely dveře, ve kterých se objevila její nejlepší kamarádka Klára: 

“Hedviko, kde seš prosim tě, posílaj mě za tebou, seš v pořádku?” 

Hedvika se ohlédla směrem, kde stál ještě před chvílí Ernest. 

“No, jako…,” hlas se jí zadrhl, “v pořádku asi úplně nejsem,” zamrkala na Kláru, “počkej, musím se tuhle podívat,“ a začala spěšně otevírat dveře do kabinek.

Klára jen nechápavě vykulila oči, zvonek navíc právě ohlásil přestávku.  

“Hedviko, neštvi mě, tuhle přestávku se musíme domluvit, v kolik hodin se dneska sejdeme na tý halloweenský party,” řekla důrazně Klára a nechápavě kroutila hlavou nad tím, jak Hedvika důkladně prozkoumávala každé zákoutí na toaletách. 

“Hele a…věříš na duchy?” Zeptala se Hedvika po chvilce váhání Kláry. 

Ta už ji ale držela za mikinu a táhla ji za sebou na schůzku. Hedviku znala příliš dobře na to, aby se nad divnou otázkou pozastavila: “To si nech na tu dnešní party, Hedviko, jdem!”