HRABANA

Kdy se ze života stal hon za medailí? Soutěž, ve které na jednoho vítěze připadá příliš mnoho poražených? Utkání, ve kterém si nemilosrdně udělujeme mistrovství posmrtně? A jak to mám se soutěživostí já? 

Na prvním stupni základní školy jsem soutěžila se spolužáky o prvenství ve výpočtech v hodinách matematiky. Ale mnohem raději jsem je rozesmívala. 

Se špetkou drzosti a dětské fantazie jsem na začátku nového milénia režírovala krátké divadelní scénky. Snažila jsem se, aby tyto variace na lidové pohádky mé tehdejší desetileté spolužáky pobavily. Technologicky jsme se nacházeli někde mezi Siemensem E55, Nokií 3310, discmanem a MP3 přehrávačem. V pohádce O Jeníčkovi a Mařence jsem tenkrát zmodernizovala tu nejmíň moderní bytost, ježibabu. A na spolužáky to kupodivu zabralo. 

Soutěže se začaly týkat i hraní na housle, kterému jsem se tehdy věnovala. Nevedla jsem si špatně, ale z hraní pro diplom jsem přestávala mít radost. 

Teď v dospělosti mi přijde, že se člověk málokdy zastaví, aby zvedl hlavu k oblakům a nemyslel na nic a na nikoho. Často si připadám jako v nekonečné soutěži, ve které se neustále něco srovnává a kvantifikuje. Líbí se mi, jak to všechno popisuje Bára Poláková ve své písničce Sousedův trávník. 

Neuvědomuju si, kdy jsem se na tuhle světovou soutěž kvalifikovala, ale všimla jsem si, že je někdy jako špína, která se začne usazovat za nehty. Škoda, že se nedá zastřihnout nůžtičkama a zapilovat. Je toho tolik, co bych ještě chtěla vidět a vědět a znát a umět, abych byla šťasná. Je toho tolik, co bych si chtěla koupit, protože jsem to viděla na Instagramu, nebo protože je to hezky barevný. Byl by to seznam delší než ten nejdelší nehet. 

Cíl se zdá být neustále na dosah. Zvlášť, když k sobě přistupujeme jako k výpočetnímu systému. Mise člověka v jednadvacátém století: optimalizace s cílem maximalizace potenciálu. “Vytvoř si rutiny,” říká youtuber. “Rozděl si velký cíl na malé části,” přitakává firemní kouč. “A nezapomeň, že i cesta je cíl,” doplňuje lektor jógy. 

Zní to jako návod na neporazitelnost a nekonečnou expanzi. Mám ale neblahé tušení, že také právě proto si v současném světě občas připadám jako otrok a otrokář v jednom. 

Člověk se žene vpřed a přitom mu do obličeje příliš často svítí mobil, takže ani pořádně nevidí, kam vlastně jde. Je to podivná soutěž, ve které navíc nikdo nemá stejné startovní podmínky.