Venkovní šeď prosakuje skrze zdi místnosti.
Stojím v kuchyni a cítím smutek, míchám svůj horký obilný nápoj připomínající kávu, na televizní obrazovce mi žlutá lišta oznamuje vyhlášení dalšího nouzového stavu. Kolikátého už?
Někdo by mohl říct, že právě prožívám naprosto bezvýznamnou chvilku. Ale žádná chvilka není bezvýznamná.
Při pomyšlení na to, že si právě připravuji nápoj, který mohla míchat i moje prababička přemítajíc nad tím, kdy už ta válka asi skončí, si připadám směšně.
Jaký je tohle stupeň…zoufalství?
Přemýšlím. Bylo by zajímavé podívat se jí do očí. Našla bych v nich útěchu nebo popření?
Pochopila by, co cítím, nebo by mi řekla: “Vzchop se, přestaň si hrát na druhou světovou a…víš co, jdi dělat radši něco užitečného, třeba uklízet.”
Rozhoduji se pro empatickou verzi svojí prababičky.
V této představě moje prababička chápe, co teď cítím. A tak mi nakonec řekne, ať si nehraju na hrdinku, která tenhle nekončící marast zvládne i bez pravé kávy. A že kdyby tenkrát mohla, tak by si taky objednala tu nejlepší kávu z druhého konce světa, na kterou by měla peníze.
“Buď na sebe hodná, děvenko,” usměje se.
Ze dřezu mezitím odtéká hnědá instantní tekutina, kterou jsem ještě před chvílí míchala v hrnku, a spolu se smutkem mizí kdesi v nenávratnu.
HRABANA 
Napsat komentář