HRABANA

Je pátek 12. února 2021, za okny mrzne. Do pokoje mi ale skrz žaluzie prosvítají paprsky slunce. Ven nemůžu, do neděle jsem v izolaci.

Vzpomněla jsem si na svou bývalou pražskou spolubydlící. Jmenovala se Bára a zásobovala mě tenkrát při psaní diplomky dobrou kávou a ciderem. Teda, když byla doma, což ona moc nebyla, protože si po prvním týdnu spolubydlení našla někde v baru kluka, ke kterýmu odešla spát na jednu noc a vydržela u něj další měsíc. Já jsem mezitím mohla brnkat na její krásnou španělskou kytaru a pít její dobrý kafe, tak mi to ani tolik nevadilo.

Když byla na bytě, tak to bylo ale takový veselejší. Měla jsem ráda její upřímnost: 

“Tyvole vypadáš strašně, jdi ven, seš celá oteklá,” řekla mi jednou, když jsem se snažila pokořit šibeniční termín na odevzdání diplomky navzdory tomu, že bylo od prvního dne jasný, že by bylo lepší se na to vykašlat a nechat to na podzim. 

Poslechla jsem ji tenkrát jen napůl. Ven jsem šla, ale s diplomkou jsem bojovala do posledního dne. Marně. Oteklá a nešťastná. 

Venku za okny svítilo slunce, tak jako teď. Akorát bylo o třicet stupňů víc. O čemž dodnes tvrdím, že v tom všem hrálo nezanedbatelnou roli, protože přemýšlet v takovém vedru v domě bez klimatizace, vedle kterého už několik týdnů v kuse dochází k demolici, takže tam člověk den co den poslouchá šílené zvuky sbíječky, …nelze. 

“To byl život,” postesknu si. A myslím to vážně, protože moje negativní vzpomínky na Prahu pomalu přepisuje nostalgie.

Jsem zpátky v pokoji v Plzni, doprala pračka. Měla bych jít pověsit prádlo a vyžehlit si trička, která leží na hromadě už několik dní. Ne že bych je v té izolaci potřebovala, ale udělalo se mi trochu líp, tak už mám potřebu být zase užitečná. Co by mi na to řekla Bára? 

“Ty seš hustá, já se jdu teda radši dívat na Prostřeno!” a nalila by si k tomu nejspíš cider. 

Já bych si pomyslela: “Jak může koukat na takovej odpad” a po očku bych pošilhávala po obrazovce. Bylo to symbiotické soužití.

Z Prahy na Apeninský poloostrov

Ráno jsem si vzpomněla na jednu svou známou z Itálie. Připomněl mi ji vlog italské youtuberky. Asi jsem na chvíli potřebovala vidět normální život někoho, kdo si může jít vypít kafe do kavárny. 

Elettru, tak se ta známá jmenuje, jsem viděla naposled před šesti lety. Seděly jsme spolu v jedné hospodě v italské Padově, kde tenkrát studovala. Výčepní najednou začal během večerní zpravodajské relace se zděšením opakovaně vykřikovat: “Madonna, madonna…”

Ten den byl v Paříži spáchán útok na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo. 

Minulý rok v srpnu jsem za ní měla letět do Osla, ale stejně jako další lidé už jsem se kvůli špatné epidemiologické situaci nikam nepodívala. Fuck 2020. 

Občas mám tendenci tvrdit, že všechno špatný je pro něco dobrý. Dnes o tom mám silné pochybnosti.

Slunce, kolo a Německo

Sluneční paprsky mě mezitím přenesly do německého Heidelbergu.

Na Heidelbergu se mi líbila městská cyklistická kultura. Na kole jsem se tam cítila bezpečně i na silnici a při ranních jízdách po nábřeží jsem si připadala jako v romantickém příběhu od Rosamunde Pilcher – pozorně jsem vyhlížela, kdy se konečně objeví můj dávný přítel z dětství, který mezitím zdědil impérium po svém otci a náhle si uvědomil, jak moc mě miluje. Slunce mě hřálo do zad a já šlapala do pedálů za křiku racků, kteří létali nad řekou.

Jela jsem do Heidelbergu z prostého důvodu. Abych si po Erasmu znova dokázala, že to zvládnu. Že zvládnu přijet někam, kde to neznám, a dokážu tam normálně fungovat i v cizím jazyce. Najít školu. Najít supermarket.

Taky mi tam bohužel došlo, že jakékoliv rozhodnutí s sebou vždycky ponese riziko toho, že to pak nebude takový, jaký jsem si to vysnila. 

Tak zase příště…

Na cestování mám ráda poznávání nového. Možná proto mi nevadí cestovat sama a pomalu. Tak mám prostor všechno vstřebat, udělat si zápisky, jen tak pozorovat.

Do zahraničí si jezdím pro inspiraci, pro ty části sebe, které mi doma unikají. Části, kterých si nevšimnu, protože doma trávím většinu času myslí zapnutou na autopilota. Někdy z něj samu sebe vytrhnu a to pak nevím, jestli se mám radovat nebo spíš plakat. Při pohledu na okolní paneláky, reklamní smog a lidi oblečený do tmavých barev se mi chce většinou skládat nějaká melancholická poezie a říkám si, kam bych zase jela. 

Třeba do Indie? Ta byla poslední zastávkou, kam se dnes moje mysl přenesla. Ale tam jsem ještě nikdy nebyla.